2. díl - aneb Jak jsem k růžové mikině přišel

 

Stejně jako všichni i já jsem přes Vánoce malinko přibral. A protože mě přihlásili na první výstavu do Olomouce, musel jsem se dostat do kondice, tak mě čekal tvrdý trénink. Chodil jsem skoro každý večer kolečka po garáži spolu s Borinkou a kamarádem Baronem z Dubňan. Musím se pochlubit, výstavní postoj mě šel nejlíp, možná to bylo tím, že Haňulka měla pro mě vždy pamlsek, tak jsem se snažil.

A už přišla vytoužená sobota 10. ledna 2009. Přijeli jsme do Olomouce brzy ráno, v budově, kde se výstava konala, jsme si našli vhodné místečko, abychom tam dali bedínky a všechny potřebné věcičky pro nás. Byli jsme blízko kruhu, takže jsem viděl všechny pejsky, štěkotem jsem každého pozdravil, aby zaregistroval, že jsem přijel.

  

Nejdřív jsme šli vyzkoušet chození v kruhu, po koberci jsem nikdy nechodil, ale zvládnul jsem to na jedničku s hvězdičkou.  Pak následovalo zahájení a prostě to, co mě moc nebaví. Nakonec přišel do kruhu pan rozhodčí a všechno začalo. Šel jsem na řadu skoro mezi prvními. Panu doktoru Jansovi se moc nelíbila moje překloubená nožička, ale to nevadí, mě se pan Jansa také moc nelíbil… Takže jsem dostal jenom dobrou a šel jsem z kruhu trošku smutný. Ale velkou radost mi udělal František, když dal Haňulce peníze na koupi oblečku pro mě! František si do té doby nepřál, abych JÁ, LOVECKÝ PES, něco takové vlastnil, ale když viděl moje smutné očička, neodolal.

 

 

Tak jsme šli na procházku před budovu a tam prodávali oblečky. V jednom stánku měli krásnou růžovou mikinu, na první pohled si ji Haňulka zamilovala a já neměl možnost protestovat. Paní prodavačka mě postavila na pult a podala mikiny velikosti M,L, XL, nejdřív mě zkusila tu nejmenší ale ta mě byla těsná, tak mi dala L, a ta byla jako dělaná na mě. Je pravda, že tak drahou mikinu nemá asi žádný můj psí kamarád, ale taky žádný nemá D z výstavy.. Mikinku jsem si zrovna nechal na sobě a šel se do budovy ukázat Františkovi, ten myslel, že ho asi trefí šlak, když viděl, že moje mikina je RŮŽOVÁ.. Ale všem ostatním se líbila a já v ní ještě víc. Když jsem se procházel kolem kruhů, všichni na mě mohli nechat oči, připadal jsem si jako bych tu výstavu vyhrál a posléze jsem se tak začal i nosit. A pak to přišlo! Potkal jsem pana rozhodčího Jansu a ten mi řekl tuto, později u nás doma velmi používanou větu: „ Toto je začátek konce pracovního jezevčíka v Čechách“. 

Ovšem pan Jansa neměl pravdu, já jsem totiž velký šikula po pracovní stránce a o tom Vám povím zase v pondělí…

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode